Vaše příběhy

Vaše příběhy


12
Počet položek: 7 zobrazeno: 1 - 5
Michala
2.8.2022 09:44:47
Můj příběh se stal zhruba před 5 lety. Jmenuji se Michala, je mi 50 let a celý svůj život bojuji se vztahy jak všeobecně, tak s muži. Zajímám se už od dětství o věci duchovna, duše, nevysvětlitelného, sbírám kameny.. Věřím na dobro, zlo, duši a to, že jsme tu jen nakrátko a poté, co opustí duše naše tělo, že to není konec, ale jen začátek nějaké další energie, života, který si tu máme prožít.. a jsem u karmy.. vím, že neexistuje ani dobrá ani zlá zkušenost, je to prostě jen zkušenost, která nám má něco dát a my se z tohoto poučit.. ale kdo ví, jestli to bude v našem životě, a jestli to takto opravdu má takto být.. Tenkrát jsem se seznámila přes inzerát s Miloslavem, byl o rok mladší než já a když jsem se na něj podívala, napadlo mne slovo ,, vlídný,,. Byl vždy v klidu, milý, vlídný a já si s ním uvědomila, že nemusím lásku vždy jen dávat, ale i dostávat. Měl 2 děti, já syna zhruba ve stejném věku a často jsme jezdili všichni na výlety, lyžovat, trávili jsme spolu skoro každý den necelý rok. Také ho zajímala podobná témata, jako mne, ukázal mi, jak to chodí v duchovním světě, ukázal, že když něco kolem mne nefunguje tak, jak bych si přála, musím to změnit hlavně první u sebe.. Byl prostě prima, jen mi trošičku vadila ta jeho vize o osvícení a jeho poslání, ale kdo je dokonalý.. Bylo to fajn do doby, než ho našla spolupracovnice ve své kanceláři ležet na zemi a odvezla ho záchranka. Dostal mrtvici, následovaly operace, převezli ho i na kliniku, ale z kómatu se už neprobral. Jeho maminka ho nechala chvíli ležet v LDN, pak byl převezen do ústavu. Chtěla jsem se na něj jet podívat milionkrát, ležel tam 5 měsíců, ale všichni, kdo tam byli, mi řekli, že to nemám dělat a hlavně si ho pamatovat tak, jak byl naživu, že to není pěkný obrázek.. a tak tam ležel a po těch měsících jsem začala uvažovat nad tím, abych nebyla srab a jela se s ním rozloučit. Žil si vždy tak trochu pro sebe a možná to tak chtěl a teď se má prostě skvěle,.. ale já si ještě dlouho vyčítala, že jsem za ním nejela.. A pak se to stalo, byl to shluk událostí, na které si vzpomenu od té doby každé jaro.. Jednoho dne odpoledne, byl to čtvrtek jsem dělala něco v kuchyni, jsem zničeho nic jsem se začala cítit podivně, jako by za mnou někdo stál, začala jsem se ohlížet a nic. Najednou jsem si uvědomila, že zhaslo světlo u sporáku, nevrčela lednice, bylo strašné ticho, bylo to opravdu divné.. ale nikdo za mnou a nikde nebyl, jen jsem cítila jakoby průvan. Přestala jsem si toho všímat, a začala si mazat chleba. Zničeho nic jsem ucítila, je ke mně zezadu někdo přikročil a zezadu mne objal, bylo to, jako ten za mnou byl čelem ke mně. Moc jsem se vyděsila a z kuchyně jsem utekla. Koukám do kuchyně a cítím, jako by se mne to stále, ale už zlehounka zezadu drželo a tisklo. Vzpomněla jsem si na Miloslava, ten mne nikdy nechtěl obejmout zepředu, jen stále zezadu, a já se kvůli tomu na něj zlobila.. Byla jsem z toho vyděšená, synek byl venku, tak jsem si skočila do obchodu a snažila se na to zapomenout. V sobotu jsem jela s Hankou, mou kamarádkou a mým synem a jejíma dětmi na výlet do lesa v B., kde žil dříve Miloslav. Měla jsem to tam ráda, strávili jsme v přírodě jak s Miloslavem, tak i Hankou, její rodiče tam měli chatu, a on bydlel v domě s pár spolubydlícími Jirkou, Jakubem. Tu sobotu jsme se tam za nimi také stavili, a už když jsme se blížily k domu, viděla jsem na terase Miroslava kamaráda z Prahy, z dálky na mně kýval.. potom zalezl dovnitř a vylezl Jakub. Ten mi oznámil, že Miloslav ve čtvrtek odpoledne zemřel. Polilo mě horko, Hanka se na mne vyjeveně podívala, předtím jsem jí o příhodě z kuchyně totiž řekla. A já si uvědomila, že se se mnou přišel rozloučit... po svém... bylo to v květnu, všechno krásně kvetlo, a já se opět na prvního máje neměla s kým políbit.. Od té doby jsem měla jen jeden vážný vztah 2 roky a jsem stále sama. Myslela jsem si, že to skončí pohřbem, ale neskončilo. Bydlím v domě z 15.století, přímo v centru menšího městečka, mám se synem 2 krásné a velké pokoje, každý máme jeden.. Vždy jsem se tu cítila výborně, až do doby, kdy mi začalo něco lítat po obýváku, takové hnědé stíny, někdy došeda, jen záblesky, vlnění. Řekla jsem to kamarádce Hance a ta mi řekla, že mám poprosit anděly, ať to vyženou. Toto jsem udělala. A druhý den v noci, synek byl zrovna u svého táty, já doma sama. Byla tak jedna hodina v noci, když jsem se vzbudila zpocená a strašně vyděšená (jinak spím jak balík a ani se nebudím, prášky nepotřebuji). Sedla jsem si na posteli a koukala do tmy, pak jsem si řekla, špatný sen, a spala dál, jen jsem si v duchu řekla, že jestli se ještě vzbudím, ať si aspoň pamatuji, co mne vzbudilo. Zhruba za hodinu jsem se vzbudila úplně mokrá znova, sedla na postel, a zírala, jak mi přes obývák z jedné strany místnosti směrem k oknu pluje tak 2metrová vysoká postava, muž, s hnědými zplihlými vlasy, dlouhými, hnědý klobouk, hnědý zvlněný kabát až po zem, plul po místnosti a koukal na mne po celou dobu. Strachy jsem se začala štípat do nohou, abych se vzbudila, jestli je to blbý sen, a ono nic, pak se na mně tak nějak zahleděl a vyjel do okna, byl pryč. Já vstala, začala lapat po dechu, bylo mi doslova špatně, všude jsem rozsvítila, zapnula televizi a do rána jsem se stresovala, co že to bylo. Dlouho jsem nad tím přemýšlela a postupně zapomněla.. až na minulý rok, kdy jsem potkala kamarádku a jejího přítele děti a šli si společně sednout do parku. Tam jsem se zeptala těch známých, pročpak už nebydlí v tom starém domě na náměstí, jak bydlím já a přestěhovali se do paneláku na sídliště. Řekli mi, že kvůli dceři, tenkrát měla tak 4až 5let a neustále byla vyděšená, že k ní v noci chodí nějaký vysoký pán s dlouhými vlasy a pláštěm popis seděl na muže, kterého jsem měla v obýváku já. Holčička byla ale tenkrát stále vyděšenější, tak se odstěhovali. Snažila jsem se zjistit, kdopak to byl, v našem městě je i hrad z 13.století, zkontaktovala jsem pána u Univerzitní knihovny, ten mi poslal, co se v našem domě kdy odehrálo a kdo ho vlastnil, ale o muži ani zmínka.. Tento příběh posílám, město a příjmení jsem tam raději neuváděla, doufám, že nevadí, když tak doložím.. Paní Ago, po vašem vysvěcení a odvedení duše Miroslava, to pomohlo, mé bydlení už je v pohodě, cítím se tu dobře a hlavně jako doma..je mi fajn. Miloslav po regresy s vámi mi odpustil, ale stále mi chybí souznění duší,... takže, má duše občas pláče..., ale věřím, že přijde správný čas a já budu mít opět hodného a spřízněného jak tělem tak duší muže vedle sebe.
Vendula
19.12.2018 01:50:21
Dobrý den, je mi 28 let a až do této chvíle jsme byli kompletní rodina.... Před měsícem mi umřel můj milovaný dědeček. Strašně mě to zasáhlo a doteď tomu nemůžu věřit. Asi týden po jeho smrti jsem si zacela všímat takových nezvyklých věci, které se mi začali dít. Zacelo to tím, že jsem koupila ozdobný svícen na šest čajových svíček , zapálila je a otočila se ke kuchyňské lince a pokračovala ve vaření najednou jsem ucítila kouř, otočila se a všechny svíčky byli zhaslé. Nic, nevěnovala jsem tomu pozornost, defakto on den mi začali vypadávat pojistky v celém domě skoro pravidelně když jsem šla koupat syna. Pojistky nám nedávno měnili za nové silnější a kladli důraz že nebudou vypadávat. Pořád jsem tomu nevěnovala zvláštní pozornost,ale potom se mi dva večery za sebou stalo, že jsem uspávala tříletého syna už bylo cca 9 hodin a malej skoro spal a v pokoji kde jsme usínali se náhle rozsvítilo. To mě docela polekalo zvlášť když se to stalo dva dny po sobě jdoucí. Ke konci těchto záhad se nám stalo, že jsme ráno vstali já se oblékala nahoře v ložnici prcek byl v kuchyni a manžel na záchodě. Najednou rána jako z děla a spadl prvně přidělaný lustr, všude střepy.. kdyby tam byl malinkej tak ho to zabilo a manžel by byl pěkně pořezaný . ... No a toto všechno skončilo když se mi zdál sen , všichni jsme v něm vypadali stejně jako teď můj táta přijel s karavanem a vzal mě a bratra prý na výlet. Tak jsme jeli a v zatáčce potkali babičku , naložili jsme ji že pojede s námi a já ji šla usadit a najednou vedle ní seděl děda ( vypadal jako na fotkách před 20 lety) prostě zdraví krásný mužský a já mu povídám dědo poradne se drž ať nespadnes a děda se usmál a povídá neboj mě se nic nestane.. od té chvíle nevypadava elektrika, nepadaji lustry ani nebrečím když se o něm mluví nebo si vzpomenu spíš se pousmeju a vybavím si ho a řeknu si neboj mě se nic nestane.
Elena Bečárová
9.11.2018 17:15:55
Dobrý deň, pani Aga. Mám zo svojho detstva dva veľké príbehy,ktoré sa mi stali. Prvý príbeh,mala som asi 5-6rokov,bola som najmladšia dcára z troch sestier. bývali sme v malom meste na strednom slovensku. malý sme útulný dvojizbová byt,môj tato bol robotník pracoval v neďalekom meste a mama bola zdravotná sestra.My deti sme spávali na manželskej posteli v spálni. Ke´d som chcela ísť v noci na záchod,bála som sa sama vsta´t a zasvietiť si,tak som vždy zakričala na mamu a ta mi zasvietila.Bola noc, mama mi zasvietila a ja som v pohode išla na WC. Ke´d som sa vycikala ,vrátila som sa do spálne, ale nešla som si ľahnúť,ale moje kroky smerovali k oknu.Z okna bol výhĺad na dlhý chodníl.ktorý smeroval do mesta.Ja som prišla k oknu a pozrela sa von. Videla som niečo zvláštne a pritom to bolo také pekné.postavy v bielom skákali na švihadle.Presnejšie.jedne skákala a dve točili to švihadlo a myslím,že ešte jedna stála pri nich. Keď sa nám stretli pohľady,oni neprestali skákať,skákali ďalej a pritom sa pekne usmievali.Ja som sa velmi naľakala,lebo vyzerali ako anjeli, odišla som hneď od okna,a mame som nič nepovedala a ľahla som si do postele. Lenže,keď mama zhastla svetlo,postavy boli zrazu pri mne pri posteli. Stále som sa bála niečo povedať,takže som len zakričala,že chcem cikať,mama zasvietila ,postavy tam neboli a keď zhastla,postavy boli pri posteli. Len sa tak na mňa usmievali. Takto sa to opakovalo ešte dva krát a potom už na tretí krát neprišli.Našim som to povedala,až keď som bola dospelá,neviem čo si mysleli ,lebo sa pri tom usmievali.Ja ked zavriem oči,tek ich aj teraz vidím ako pekne skáču. No a druhý príbeh,to som bola už väčšia,12-13 ročná.Hrali sme na dvore guličky do jamiek.Bola som na dvore oproti činžiaku,kde som ja bývala.Čiže hrali sme guličky do jamiek,lenže som všetky prehrala.Keď sme sa hrali.zdalo sa mi ,že je niekdo na streche na našom baráku.No a keď som si išla pre guličky domov,my sme bývali na 3 poschodí na samom vrchu,nad nami bola už iba poval.Veselo som utekala po schodoch a keď som už bola na vrchu otočila som zrak na otvor na povalu a odtiaĺ sa na mńa dívala postava celá v čiernom.Pripomínala mi postavu z filmu Osamelá vlčica.Na tvári mala masku a cela bola v čiernom a nakláńala sa na mňa.ja som rýchlo vbehla dnu domov,tato bol doma povedala som mu čo som videla,ten ihneď išiel na poval,ale nikoho tam nenašiel.Najviac na tom bolo to zaujímavá,že na streche postavu nikdo nevidel,iba ja.Od vtedy mi dlho trvalo,aby som sa nebala keď som išla domov . Ela
bohunka
25.2.2016 23:23:23
Dobrý den, píši sem pod jménem Bohunka. Je mi 31 let. Poslední dobou si prochazim velkou životni krizi. S mým přítelem jsem chodila když mi bylo šestnáct let. V té době akorát přišel z vězeni. Vše bylo fajn, kdyby nepotkal staré známé kumpány, protože se pak týden neukázal. Já byla tak nešťastná. V šestnácti jsem odesla z domu a nezbylo mi nic jiného než dělat v nočních podnicích, abych si vydělala na nájem a školu. Přijala jsem nabídku odjet do zahraničí. Vrátila jsem se v roce 2010 a nastalo usmířeni s rodinou, smíření s minulosti a nový začátek. Začala jsem dělat ve fabrice. Jednou v létě 2014 jsem narazila v autobuse na moc hezkého muže. Přišel a oslovil mne. Nestíhám se divit, je to muž X kterého jsem znala v šestnácti a kuli němuž jsem odešla z domova a rozhádala se s celou rodinou. Přeskočila jiskra. Stihl mi sdělit, co se mu stalo za poslednich těch deset let. Zemřeli mu oba rodiče, když byl opět ve vězení. Zemřel mu i syn. Vrátil se do zadluženého bytu bez peněz a beze všeho. Pak ho vystěhovali a skončil na ulici. Začal brát drogy a že bydli na ubytovně. Já se opět zamilovala bezhlavě. Šla jsem s nim bydlet do těch nejhorších podmínek. Jednoho dne jsem řekla dost. Našla jsem lepši bydleni. Byl ze začátku bez práce, jen kamarádi. Řekla jsem opět dost a našla mu práci. Jsem velmi tolerantní. Svou závislost a kamarady omezil. Svěřil se mi, že takhle v životě nežil. Na čas šlo vše jak mělo být. Jeho synkovi jsme začali chodit na hřbitov, protože přítel by to nezvládl sám. Dokonce mi sdělil, že ho občas cítí, jako by byl s námi. Ano je s námi. Už si na mne zvykl. Občas když jsem leštila poličku s jeho fotkou, poslal mi autíčko na hraní. Když jsme se pohádali s přítelem X, padaly mi věci ze skříně. Má nás rád oba, jen nechce, abysme se hádali. Když jsem příteli navrhla, že by jsme mohli mit dítě, aby měl se mnou svou rodinu, přítel přestal se mnou spát, mít sex. Zvládal jen zavislost a práci a na mě už nezbýval čas. Dostal strach, strach se postarat, strach aby o nás nepřišel. Došla mi trpělivost a odstěhovala jsem ho. Bohužel bydli o ulici dál. Vím, že ten člověk mě má velmi rád, jen se nepotkal v životě s tím, že by ho někdo měl rád. Zná jen to špatné. Sama jsem zvědavá, jak to bude dál. Čekala jsem dlouho. Říkal, že potřebuje čas na vše, protože je to pro něj nové. Za dva roky jsem s nim zvládla kus práce, dobré i zlé. Má jen mě copak to může takhle skončit? Poraďte mi prosím. Po rozhovoru s paní Agou je mi lépe. Jste Ago fakt dobrá. Děkuji.
Steve Spur xxback@seznam.cz
6.12.2015 18:43:35
11. září 1991 Konečně, po dlouhých dnech dohadování se obchodním parnerem vyjíždím svým 2 měsíce novým Favoritem z města M.. na sjednaný termín schůzky. Jsem celý natěšený na tuto schůzku s tím, že si i z ní odvezu zajímavý kontrakt. Pohodlně usazen, skoro v závodnické poloze, přijíždím do druhé obce za městem M.., po vjezdu do obce je křižovatka, na které jsem zastavil abych dal přednost vozu co jel po hlavní silnici.Pohlédl jsem na hodinky a říkám si : to je fajn, je teprve 08:30 a já tam mám být v 10:30hod, to tam budu alespoň včas. Po průjezdu vozu co projížděl jsem se rozjel. Znáte to, zařadil jsem jedničku, po té dvojku, projíždím obcí okolo řady budov až přijíždím mezi budovami k táhlé pravé zatáčce těsně kolem budovy co stojí bezprostředně u silnice a navazující na most přes řeku. Uprostřed mostu vidím stát nákladní Avii s velkou skříní. Jen mi při tom blesklo mi hlavou, že toto nákladní auto někdo opravdu nemohl lépe než takto zaparkovat uprostřed mostu.Když jsem se přiblížil k takto odstavené Avii, ani nevím jak a kde se vzala, zkrátka jel jsem v mém jízdním pruhu čelně proti nákladní Tatře, která proti mě znenadání vyjela z proti směru, spoza Avie proti mně. To co následovalo bylo tak neuvěřitelně rychlé, že i pouhé tlesknutí by trvalo celou věčnost. Pouze si vybavuji jak mi prolétlo hlavou – doleva nemůžeš tam je Avie a proti Tatře nemáš kam uhnout a po mé pravici je tenké kovové zábradlí co na mostech přes vodu obvykle bývá a tam se mi taky nechce. Výsledkem bylo, že jsem při intenzivním brzdění strhl pravou rukou řízení jakoby do prostoru mezi auta a předpažím levé ruky jsem si přikryl oči. Poté následovalo podivné skřípení brzd, čelní střet smíšený s borcením plechů a skla z mého Favorita nákladní Tatrou. Když to vše utichlo, otevřel jsem oči a koukám, že jak kolem sebe, tak i nahoře vidím samé příjemné světlo. Při pohledu dolů jakoby pod sebe, mám pocit jako když se koukám nejméně z 4-5.patra a vidím tam jak vedle stojící Avie na mostě stojí nákladní Tatra. Z pod Tary čouhají zbytky nějakého Favorita. Říkám si co to tam na mostě přes vodu nacvičují, hmm ten Favorit, ten vypadá jako ten můj, a v tom slyším jak mužský hlas říká někomu dalšímu „hoď přes něj tu jeho koženou bundu co má vzadu na sedačce než přijedou Hasiči,ti jej vyndají a předají Záchrance“.V tom vidím z toho „mého okna“ jak přijíždí Hasiči, Policie a Záchranka a přijde mi to směšné odtud z okna 4-5.patra jak všichni kolem těch tří aut na mostě přes vodu pobíhají sem tam..a v tom vidím jak toho vraku Favorita co vyprostili z pod Tatry vyndavají nějaké, mě docela povědomé (mé)tělo, které dávají na nosítka, s kterými jej následně sanita odváží kamsi v dáli. Probleskla mi myšlenka, to je fajn, že se tak hezky o tohoto člověka z Favoritu starají. A v tom okamžiku jsem začal i s mým oknem stoupat vzhůru, asi tak když bych stál v nějakém stoupajícím skleněném výtahu nebo něčem obdobném... vůbec nic mě nebolelo, nic mě netrápilo, žádné pocity, žádná myšlenka na děti, rodinu, kolegy ze zaměstnání, přátele a ni strach jsem neměl....jen jsem hleděl do Slunce, které nyní bylo přímo nade mnou, kolem mě zněla velmi příjemná pohodová hudba a já jsem se tomu Slunci stále víc a víc přibližoval. A v tom se tento můj výtah zastavil a já jsem přes tu jemnou hudbu uslyšel silný hlas mého dědy- táty mého táty, který říká: „víš, Ty ještě sem nemůžeš, musíš se vrátit protože ještě nemáš vše co máš mít odžité“....Poté následovalo něco jako střih filmového pásu s pokračováním děje v úplně jiném prostředí. Jen tato slova dozněla, otevřel jsem oči a zírám.... jsem asi v nějaké nemocnici.. něco-plicní ventilace mě střídavě nafukuje a vysává vzduch z plic přes hadici co mám na jakési plastové roušce přes nos a ústa, pípá tu kolem mě mnoho různých přístrojů a vede ke mně spousta drátů a hadiček.. zahýbu prsty na levé ruce-fajn jde to, zahýbu prsty na pravé ruce- fajn jde to, a tak to samé levá noha, pravá noha, pohnul jsem hlavou doleva a doprava...zvláštní, všechno mi jde tak co tu dělám mi prolétlo hlavou..vytáhl jsem si kanylu z levé ruky, vyndal jsem si z úst intubaci, sundal čidla z ekg, a posadil jsem se. Jen ty ruce a nohy jsem viděl jak jsou pořezané. Rozhlédl jsem se a nikde nikdo, po mé levé i pravé straně byla volná lůžka s připravenými přístroji jako byli kolem mě. Když jsem se vymanil z objetí všech těch hadiček a drátů, spustil jsem nohy z postele a uvědomil jsem si, že tu jsem zcela bosý, nahý..strhl jsem prostěradlo z postele a udělal jsem si takový přehoz co v nich chodili Římané. Postavil jsem se na zem a vydal se ke dveřím, stále nikdo nikde, hmm napadlo mě, chtělo by to sprchu a tak jsem po průchodu dveřmi se dal do druhých dveří, kde byli sprchové kouty...do jednoho jsem vlezl a pustil na sebe studenou vodu...z počátku jsem ji vůbec nevnímal ale až po chvíli, měl jsem pocit jako když si smíváte vodou přes sprchu šamponovou pěnu z těla...tu a tam jsem začal cítit tu skvělou chladnou studenou vodu..když v tom se prudce otevřeli dveře a v nich zdravotní sestřička, která když mě uviděla vykřikla – „Tady je !“ a při tom omdlela a jak upadla, tak pádem si o podlahu rozsekla obočí. V tom se ve dveřích objevili další dvě zdrav. sestřičky, které se hrnuli přes tu na zemi ke mně.. Říkám sestřičkám, že se jen dosprchuji a přijdu zpět ale tady vaše kolegyňka na zemi potřebuje první pomoc..Tak si ji vzaly každá z jedné strany a odtáhly ji na chodbu..Vylezl jsem ze sprchy a použil opět svůj římský hábit. Kráčím si takto zabalený k pokoji zpět..když v tom z pokoje proti mně vyšel muž celý v bílém a když mě uviděl jak kráčím zkrvavený zbavený všech obvazů jen zabalený v prostěradle, chytil se stěny jakoby mu bylo zle. Tak jsem se jej zeptal zda nepotřebuje lékaře když je mu tak nevolno a on mi na to odvětil.. „není třeba, já jsem Váš ošetřující lékař a když jsme Vás tu od samého rána přes 16 hodin nemohli probrat k vědomí, a Vy se nám potom zde ztratíte z JIP, z přístrojů ve sprše ? Tak se mi prosím nedivte“. Jediné co mě tehdy při tom napadlo byla myšlenka „kdyby jste mi bývali neodvezli tělo z místa kde jsem z něj vystoupil, byl bych zpět již dávno a nemusel jsem jej tak dlouho hledat“ a mě se při tom zdálo jakoby se celá tato událost v mém životě odehrála během necelých cca 5 minut a on tento můj životní film přitom trval přes 16 hodin dohromady.. Třetí den jsem podepsal revers a odešel jsem se doléčit domů. Stev (tel. na mě prosím neuvádět).